Listopad 2008

obhajujíc svou vinu

11. listopadu 2008 v 21:17 | qer

Ztrácím snad důstojnost,
když kapku po kapce,
připouštím své tělo
pomalu oprátce?

Mám se snad stydět,
že odmítám řešení,
která se nabízí,
ve chvilkovém vědění?

Soudíš mne za strach
a bolest a samotu,
za smutek, beznaděj
a k sebeničení ochotu?

Odmítáš bezhlavost,
hysterii, slabotu?
Odvracíš tvář,
že neznám už dobrotu?

Zavrhuješ
má nesmyslná slova,
nechápeš,
proč říkám je zas - znova?

Nevěříš,
že myslím to vážně,
když pouštím se
do ethanolové vášně?

Nevíš, jak myslím
ty podivné řeči -
- výkřiky hrubé,
jež zaznívají v křeči?

Snad neznáš mě
už ani málo.
Patříš mi míň,
než se mi kdy zdálo.

Cožpak už jsem
jen hloupoučká malá?

zoufale nesmyslná

11. listopadu 2008 v 20:51 | qer

Prsty, v uvolnění a v křeči.
Ústa, vypouštící umlčené řeči.
Je remízou prohranou.

Líčka, bolesti se podvolí.
Ňadra, co k neřesti nesvolí.
Stojí stranou.

Hrdlo, co děsem se svírá.
Pohled, jak nejtemnější díra.
Nic neříká.

Nohy, co horkem se třesou.
Bedra, co tíhu světa nesou.
Ať se zalyká.

Víra, co v beznaději vzpomíná.
Bytost, co s prázdnotou se prolíná.
Když hranu zvoní.

Nehty se zarývají hluboko.
Šíje, jak padá příliš vysoko.
Tak vlezle voní.

Jak hledá, kudy uteče.
Celá do nahoty se obleče.
Je zranitelná.

Pramínky vlasů na polštáři.
Krvavá bolest, co teče po tváři.
Těžko snesitelná.

Víčka, jež padnou jak z žuly.
Věčnost, co zlomí se v půli.
Divnost - stále stejná.

Kosti, co budou se tříštit.
Krev, jak má do všech stran prýštit.
Představa neochvějná.

Troska, co bývala beruškou.
Mrtvola, Tvou starostí, ač maličkou.
Tě stále prosí.

A bude se plazit v bahně svojí špíny.
Zahrabe svoje tělo do nakypřené hlíny.
Snad tisíckrát.

Obětuje srdce - ten orgán dutý,
když její svět, je na ni mile krutý.
Chce zemřít.
Třeba pro Tebe - to je jedno.
Jen rychle.